Cestou k sobě

Učím se pouštět kontrolu nad tím, co si myslím, že je důvod, proč mě lidi mají rádi.

U mě to bylo takhle - vyzařovat stále přijímací, pozitivní, laskavou energii. Taková ta holka bez špatných myšlenek.

Jenže někdy vidím ve své hlavě myšlenky, které absolutně nedávají smysl. Třeba když soudím lidi podle oblečení. Naučila jsem se, že asi takhle funguje společnost - a tak se v mé hlavě utvořila imaginární skupina lidí, do které jsem se zařadila, protože jsem sama měla strach, že tam nebudu patřit. Přitom tento dojem "společnosti, která hodnotí" mohl vyvolat třeba jen jeden člověk. Ale naše hlava si z toho vytvoří obecné měřítko pro všechny.

V tu chvíli se většinou zastavím a rozmyslím, že já a moje nastavení je někde jinde - já jsem přeci v pohodě s tím, že někdo má jiné oblečení - ale vedle toho je tu ten hodnotitel - “sociální měřítko” - vnímám ten rozdíl a z místa toho si uvědomím, že ten druhý hlas není můj, ale někoho jiného. Zkrátka není můj. A tak ho procítím a pak ho mažu.

V mém světě vždycky existovali ti špatní a v každém člověku se něco dalo najít. A v tu chvíli, kdy jsem něco špatného našla, jsem se vedle toho člověka cítila blbě - protože jsem se povyšovala a věděla jsem, že to není dobře. V mém světě zkrátka existovaly dvě strany - dobrá a špatná.

Teď až vidím, jaký to byl omyl. Žádné měřítko není - ani pro mě, ani pro ostatní. A je to velká úleva.

Sociální měřítko je věc, kterou máme v hlavě zabudovanou jako věc, podle které si myslíme, že se obecně hodnotí lidé a jejich hodnota. Je to věc, která nám ukazuje, co samy na sobě nepřijímáme - protože jsme se naučily, že to společnost nepřijímá. A pak to aplikujeme na ostatní.

Ale nic takového přeci nakonec v našem světe neexistuje - všechno je přijímané a všechno je nějakým způsobem dobré, všechno má v tomto světě své místo a svůj důvod a nic není špatně - všichni jsme na jedné vlně a všichni jsme přijímáni.

Osvobozuji se postupně od hlasů, které říkají jak má být a co je správně. Protože to není můj hlas.

, ,

Není problém se hádat, je problém nebýt ukotvena sama v sobě.
Pokud se snažíme vyžádat svou pravdu, a cítíme, že nejsme ukotveni sami v sobě, ze něco žádáme od druhého, to potom je problém. Druhý s tím nemá nic společného. Musíme se nejdříve naučit stát samy ve svoji pravdě, pak to funguje a pak to jde, pak se možná od druhého dozvíme tu pravdu, tu pointu, o kterou žádáme a o kterou stojíme, tu ve které jsme vlastně ke konci v “právu”, kdy pochopíme proč se druhý choval takhle a proč to dopadlo takhle. Kdyz stojíme ve vlastni pravdě, pak se možná dokopeme k jádru věci.

Dlouhou dobu jsem věřila, že vztah dělá člověka hodnotnějším.

Ne vědomě. Nikdy bych to tak nahlas neřekla. Ale bylo to tam - tiché přesvědčení, že mít přítele znamená být dospělá, normální, cool. Jako razítko, které potvrzuje, že jsem prošla zkouškou.

Přitom ve skutečnosti žádná taková zkouška neexistuje. Vztah nic nevypovídá o vyspělosti člověka - někdo je v něm z touhy po bezpečí, někdo z pocitu nedostatku, někdo z tlaku okolí, někdo z opravdové radosti a přetékající lásky. Každý vztah je jiný příběh. A žádný z těch příběhů není důkaz hodnoty člověka, který v něm je nebo není.

Ale vedle té společenské vrstvy tam byla ještě jedna věc - hlubší a osobnější.

Hledala jsem u konkrétních lidí potvrzení, že jsem dost dobrá. Snažila se být více "šmrnc", více zajímavá, viditelná. Aby mi někdo svým zájmem potvrdil to, že stačím. Ale přitom jsem měla zakódováno, že dost dobrá nejsem, že musím dokazovat svou hodnotu. A proto hledala jsem u ostatních, aby mi ji dokázali.

Jsou to různé věci, které vycházejí ze stejného kořene. Vztah mi měl potvrzovat mou vlastní vyspělost, zároveň ukazovat mému okolí, že je o mě zájem a že je vše v pořádku, a také potvrzovat to že jsem dost dobrá.

Dnes vím, odkud to přišlo. Odvíjelo se to od dětství, od momentů, kdy jsem se naučila, že pozornost a láska se získávají - výkonem, šarmem, snahou. Že nejsou zadarmo. A všechno to bylo od jednoho malého momentu, kdy jsem se zastyděla před ostatními - a od té chvíle se rozjely pochybnosti. Naučila jsem se, že pozornost a láska se získávají výkonem, šarmem, snahou. Že nejsou zadarmo.

Pak mi kamarádka řekla jednoduchou věc - Je jedno, zda máš vztah nebo ne, nikdy nevíš, čím vším si kdo prošel. Každý má jiný příběh. A to bylo opravdu silné, něco ve mě povolilo, ten společenský tlak najednou nebyl ta tíživý

Pak jsem seděla sama v kostele v cizí zemi. Ticho, klenba, nikdo kolem. A docvaklo mi to hlouběji. Vztah neurčuje mou hodnotu. Ani ten společenský, ani ten vnitřní.

Moje hodnota je tady. Nezávisle na tom, jestli zrovna "mám" nebo "nemám".

Svět je mnohem složitější, než si myslíme
- každá naše reakce (třeba na nějakou neshodu - ja jsem dnes jednu měla - umývám něco u dřezu, někdo si ke mně stoupne a já okamžitě se začnu stresovat, ale potom ve mne zůstala energie, která nebyla moje, vyvolávala tlak a vinu, nelíbilo se mi to, je to nepříjemné) je důsledek něčeho v nás. A my se pak třeba musíme vracet zpátky k tomu, kdo doopravdy jsme, abychom našli sebe a odpustili si.

Kolikrát si myslíme, ze to jak zareagujeme je čistě naše “chyba” ale rozdíl je v tom, co uděláme potom. Naše reakce je často automatická, ale jak reagujeme po tom, co se ta reakce stane? Jsme naštvaní? Mame chaos v hlavě- nekdy to vypadá jako by se svět zrychlil - na chvíli jsme v jinem světě - ne v tom klidném. V jiném světě, kde běží myšlenky jedna za druhou - udělala jsem něco špatně, co jsem udělala špatně, jak jsem to udělala? Co s tím mohu dělat? Atd… citila jsem vinu a různé emoce.

ale tenhle ten stav je jiný, podle mě to, jak reagujeme v tomhle stavu, určuje naši úroveň vědomí, to jak se tehdy dokážeme chovat, to jak posilujeme náš mozek a naší hlavu. Jak reagujeme, když jsme v tomhle stavu? Dokážeme se soustředit a odlišit myšlenky? Nebo ne ? Jak řešíme tenhle ten stav - potom co se to stalo-? Utápíme se v myšlenkách? Hledáme cestu ven. A právě tohle hledání cesty ven jsme právě my, jak se dokážeme vymotat? Jsme spíše zběsilí? Dokážeme rozlišit samy sebe? Myslim si, ze tyhle chvíle určují naši “odolnost” jak silní jsme samy v sobě, jak dokážeme udržet samy sebe. Někdy jen hledáme - v těchto situacích často hledáme samy sebe - kde jsme ? V myšlenkách, v emocích - tolik se toho děje, a často to ovlivňují i jiné věci - různé energie, duchovní průvodci, kdo ví,.. ale uprostřed toho všeho jsme my. 😊 a kdo se našel, ten ví.

Myslim si, ze skrze tyto situace hledáme samy sebe a stáváme se silnějšími v závislosti na tom, jak reagujeme potom a co se děje uvnitř nás. V těchto chvílích samy sebe hledáme a nacházíme. Jelikož dost často naše reakce nebyla ta, kterou bychom si vybrali, tak se pak “v duchu” -(v sobě) vracíme k tomu, kdo doopravdy jsme.

Stále častěji si uvědomuji jak to, co si myslíme vůbec neodpovídá realitě.

Když si například myslím, že mi druhý chce ublížit nebo mě ponížit, jsem na něj logicky naštvaná. Ale při bližším zkoumání - zeptám se člověka na danou věc- zjistím, že to tak vůbec není. Je zvláštní, jak si mozek připodobňuje situace. Je to zřejmě z dávno prožitých traumat.

Dalším příkladem může být to, když přemýšlíme, co si o nás druzí myslí - ale takovým způsobem, že nás to stresuje nebo brání v autentickém vyjádření. Taková myšlenka není realita, je to fajn si to uvědomit.

, , ,

To jestli mám nebo nemám peníze, neznamená, jestli můžu nebo nemůžu cítit hojnost. Jednoduše řečeno- peníze neovlivňují to, jak se cítím a v tom je docela svoboda.
Pomohlo mi toto: Myšlenka, která byla v podstatě o tom, proč se zlobíme na věci, které nám přinášejí štěstí? Proč se tedy zlobíme na to, že nemáme dost peněz, když peníze nám nosí všechny ty úžasné věci?

Tvůrce energie
Pokud někdy také tápete nad tím, kde se bere ta energie okolo nás. Dneska mi došlo, že my jsme tvůrci naší energie. Když jsem očišťovala prostor okolo své postele, zjistila jsem, že uvnitř ní asi byly schované nějaké špatné energie - vzpomínky z dětství. Pak mi došlo, že vlastně tyhle vzpomínky i energie patří jenom mě, já jsem si je vytvořila, a stejně tak si mohu vytvořit i ostatní. Dobré vzpomínky. A že si takhle mohu tvořit i svou energii, já jsem tvůrce své energie a tím také mohu přitahovat příležitosti a věci do svého života.

Co se děje když děkuji a co z toho má ten druhý člověk?

Ptala jdem se sama sebe - ale k čemu to je, tomu druhému člověku, že já mu děkuji. A pak jsem pochopila, ze když svou vděčnost vyjadřuji, tak sdílím své světlo a svou radost a rozšiřuji to do okolí. Z čehož má užitek i ten druhý.

Je to, co cítíme, někdy reálnější než fyzická realita?

Včera jsem poznala, že naše pocity ovlivňují, jak vnímáme a vidíme svět- pokud to tak cítím, tak to je.

Pro kontext:
- Už několik měsíců plánuji výlet - nebo spíš celý další rok. Rozhodla jsem se, že budu cestovat, že chci objevovat zahraničí- vím přesně, co chci.
Vím, kam chci jet, jakou práci chci dělat, co budu studovat celý jeden rok a kam půjdu potom. Jenže nic z toho zatím není jisté. Škola není potvrzená, práce taky ne. A ta nejistota mě mě někdy dost stresuje.

- Ale ten plán se vydaří. A možná ne proto, že bych měla jistý, potvrzený plán, ale proto, že to mám v srdci - a energie srdce mluví za vše. Krom toho, když ten plán a tu energii budu žít už teď, je to nevyhnutelné, protože to žiji už teď.- věřím tomu, cítím to a představuju si to. 🩷

To, co jsem zažila, mě donutilo přestat věřit mojí mysli, která chce mít vše hned hotové a vidět to už fyzicky v realitě, ale naučit se důvěřovat svým vlastním pocitům- věřit pocitům v těle, které už jsou také stejně tak reálné a možná i reálnější než ta fyzická realita..

, , , ,

Největší síla je v tom, když dokážeme změnit svoje myšlení.

To, jak chápeme svět, jak si ho vykládáme, jestli dokážeme změnit naše myšlenky, že není všechno proti nám, ale pro nás, to dokáže změnit všechno.

A patří do toho i to, jestli dokážeme odpustit. Sobě i ostatním.

Jeden z malých příkladů je můj předchozí příspěvek o zastavení. Ale tahle myšlenka je mnohem širší. Je to o tom, jak žijeme každý den.