Legendy s Vendy

Vârful Cozia 1668
Blížíme se do finále!
Ráno pěkně kafíčko, sníďa a vyrážíme na pohodový hike aneb rozloučení s Karpaty.
Slovo “pohodový” si prosím zapamatujte.
Po cestě jsme se chtěly zajet podívat na jednu z nejkrásnějších duchovních staveb v Rumunsku, ale jelikož byla celá obestavěná lešením, tak si zmínku nezaslouží.
První cíl byl tedy Stanisoara Monastery, což je rumunský klášter pod horou Varful Cozia, u kterého jsme měly parkovat.
Jakobyyyy… po cestě jsem si z Majdy dělala srandu a ukazovala na naprosto šílený vrchol a tvrdila jí, že tam přesně jdeme… hahaha. Šly jsme.
Už jen cesta ke klášteru byla dost šílená a nebýt Majdy řidičských schopností, nasazení a víry.. nejspíš bychom nedojely.
Stojíme tam u auta… koukáme nahoru… no tak asi teda jdem no.
Ještě bych ráda řekla, že jsem tuto trasu vymyslela s AI… že prý je to víc v pohodě…
No to jsme ještě netušily, co nás čeká.
Hned na začátku jsem pochopila, že moje tenisky, téměř bez vzorku, nejsou úplně adekvátní obuv na tuhle pohodu. Ale i kdybych tam měla vyplivnout duši.. já se nevzdám. Blázen bláznivá.
Majdu bolelo koleno, tak jsme jsem byla nosič našeho společného batohu.. což bylo v pohodě do chvíle, než se začala na trase objevovat kovová lana… no takhle.. my jsme nahoru vylezly… nad hlavou nám hřmělo, cesta byla strašná a chvílema jsme se vážně bály o život, ale došly jsme.
Nahoře nás čekala záchrana! Hospůdka s týpkem, kterej nám prodal pivo, marsky, vodu na cestu zpátky a poradil, že máme jít dolů po červené trase. Zaplať Pán Bůh!
Došly jsme ještě posledních 68 metrů na vrchol a s výhledem na naše auto (vzdálenost byla těžce demotivující) vyrazily zpět.
Tak tahle trasa… to byla jiná nádhera. Pěkně po hřebenech s nádhernými výhledy! Pro zpestření jsme ještě potkaly zmiji růžkatou (nejjedovatější had Evropy - já fakt už nevím, co je ke mně táhne) a medvěda v úprku. Takže vlastně pohodička.
K autu jsme došly naprosto vyřízený, vyčkával nás tam osel a nás čekala ještě několikahodinová cesta do Bukureště.
Za odměnu jsme si daly alespoň mekáč v autě a po dojezdu odpadly na pár hodin do komatu.

TRANSFAGARASAN
Sice jsme opustily trasu, ale rozhodně to neznamenalo, že bychom se začaly flákat. Naopak.
Hned ráno vstávačka a hodinová prohlídka pevnosti v centru Fagaras. Do ruky čapnout kafe, koupit pečivo na cestu v Luca, doběhnout pro batohy a rychle do autobusu směr Brašov!
Možná Vás to překvapí, ale když jsme si po pár dnech s úlevou vyzvedl auto, vyrazily jsme velmi neočekávaným směrem. A to zpět do města Fagaras. 
Ano, do toho stejného, ze kterého jsme ráno odjely.
Na doporučení rumunského rodáka jsme musely vyzkoušet restauraci Casa Terra a to Vám říkám, že stálo za tu cestu! Pokud se někdy vyskytnete v okolí, určitě tam zajděte!
Tím však den teprve začal (ačkoli už bylo odpoledne). Pokračovaly jsme směrem na Transfagarasan, což je velmi populární silnice přes Karpaty, kde jsou krásné výhledy a velmi často také medvědi v těsné blízkosti. 
No a co vám budu povídat.
Výhledy byly.
A medvědi taky. A kdyby třeba dva… Ne… Spíš tak 15. 
No neskutečný zážitek!!!
Když jsme po XY hodinách na cestách a v autě dopravily na ubytko, moc energie nezbývalo. I tak jsme však zvládly ještě večeři, pivo za odměnu a pokec s ukrajinským motorkářem. Ale pak už byla síla pouze na spánek a regeneraci.
A to jsme ještě neměly tušení, co přijde dál.

POIANA MARULUI - FAGARAS
Jde do tuhého. Ne vždy jde vše tak, jak bychom si přáli. Důležité však je, umět improvizovat a nehroutit se ze změn plánů.
Z Poiany bychom správně měly pokračovat do Sinca Noua, ale tahle část trasy se ukázala jako moc náročná na naše stará kolena. A nesuďte nás, šly jsme si to především užít. Neměly jsme v plánu lámat rekordy a hlavně jsme chtěly přežít. 
Paní Mia nás tedy ráno pohostila výbornou snídaní, dokonalým kafem a čerstvým mlékem a poté nás odvezla do Sinca Noua. Dokonce se s námi na památku vyfotila a bylo na čase se rozloučit.
V Sinca Noua jsme zkontaktovaly místní pani, která nám dala razítko, já si doběhla vyfotit krásnou barevnou stavbu u návsi a nechaly jsme se odvézt do Sinca Veche. Odtud jsme již pokračovaly po svých a rovnou jsme navštívily místní jeskynní klášter.
Po cestě jsme získaly ještě jedno (pro tentokrát naše poslední) razítko v obci Vad a pokračovaly jsme úmorným vedrem po polních cestách na přímém sluníčku až do obce Sercaia. Ale nebojte. My si cestu zpříjemnily zpěvem a pivem. Nebo pivem a zpěvem? No hlavně že jsme nakonec došly! 
A abychom nebyly smutné z opouštění Via Transilvanicy, obohatily jsme si rumunský zážitek jízdou vlakem do městečka Fagaras, kde na nás čekalo mini ubytko s bidetem místo sprchy, ale bylo nám prdlajs zle!
Večer prochajda po centru, véča a pak už rychle na kutě.
Tím však naše dobrodružství rozhodně nekončí!

BRAN - POIANA MARULUI
Další ráno už bylo trochu těžší. Záda bolí, nohy bolí.. no je potřeba to rozchodit.
Takže nasnídat, pobalit a vyrážíme.
Překvapivě byla cesta opět velmi odlišná od předchozích dvou etap a my tušily, že to nebude taková pohoda, jako předchozí den.
První polovina byla celkem příjemná a po lesních cestách. Chůze z kopce nám sice trochu ničila kolena, ale hůlky nás zachrání. Přibližně v polovině cesty jsme dorazily do malého městečka Zarnesti, kde jsme narazily na skleněnou předzahrádku (tvaru kostky) místního bistra a daly jsme si výbornou pizzu. Šťastnou náhodou to bylo také místo, kde jsme mohly získat další razítko. Pár místních si s námi pokecalo o ViaTransilvanice a sdílelo své zážitky.
Když bylo na čase pokračovat v cestě, moc se nám nechtělo, protože jsme věděly, že největší převýšení nás teprve čeká, ale nedalo se noc dělat.
Na zbytku této trasy jsme potkaly asi nejvíc lidí za celou dobu, ale taky jsme opravdu dost bojovaly se svou vůlí. Velkou část druhé poloviny jsme šly pouze mlčky a soustředily se na cestu těsně před sebou, protože šlo o nekonečné stoupání po fakt blbým terénu a povětšinou na sluníčku. Fuj!
Ale nic, co bychom nezvládly - samozřejmě!
Naše cesta skončila v zapadákově s názvem Poiana Marului, kde jsme dostaly razítko na úřadě a jinak bylo všude mrtvo. Našly jsme alespoň malou sámošku a p***o první pivo. Seděly jsme chvilku zničené ve stínu a přemýšlely, kam se vydáme.
No nedalo se nic dělat, šlo se hledat ubytko. Majda našla malý penzionek u Miy, který jsme se ho rozhodly zkusit. A to bylo vyloženě požehnání!
Paní Mia - pracovně Kouzelná Babička - nás ubytovala, uvařila nám tradiční večeři a další den nám přislíbila i snídani a odvoz. A to vše za pár korun..
Velký obdiv Majdě, která to vše zvládla rumunsky zařídit!
Každopádně po 20 kilometrech a 750 výškových metrech jsme skončily v tomhle malým ráji, jako na prázdninách u babičky.

RAŠNOV - BRAN
Ráno druhé etapy bylo celkem snesitelné, ale upřímně jsme se děsily, co nás čeká. Začátek byl snadný, ale celkem úmorný. Kus trasy totiž vedl jen přes louky. Naštěstí jsme vyrazily brzy a nebylo tak děsný vedro.
Procházely jsme mezi ovcemi, koňmi i krávami a já jen doufala, že s náma nikdo z nich nebude mít problém. A nebo třeba pastevečtí psi, kteří si hlídali ovčí stáda.
Mimochodem věděli jste, že je tady všude spousty čápů? Masakr!
Druhá etapa se ukázala jako fakt příjemná trasa, která vedla po celkem příjemných cestách a nabízela krásné výhledy.
Našli jsme si koňskýho kámoše a podělily se o jablko a došlo k dalšímu osudovému setkání. Tentokrát to byl týpek na skůtru, který nás odchytl pár metrů po tom, co jsme neplánovaně sešly z cesty a navedl nás zpět.
Těsně před Branem jsme podpořily lokální byznys dvou malých prodavačů a dopřály jsme si parádní citronádu. Protože dobrých skutků není nikdy dost!
No a díky brzkému začátku výpravy jsme měly dost času na parádní obídek, ubytování se a návštěvu populárního hradu právě ve městě Bran, který je spojovaný s Drákulou aneb Vladem Napichovačem (který zde ale nikdy nebyl).
Před návštěvou hradu jsme si celý zážitek zpestřily interakcí s místním zmrzlinářem, která měla naprosto všechno a zanechala mu mírně narůžovelé tváře při našem odchodu (pouze 18+ samozřejmě!).
No a perlička na závěr - věděli jste, že některé části hradu v Branu (haha) navrhoval český architekt Karel Líman? Opravdu!
Tento pán totiž pracoval ve službách rumunské královské rodiny a je v těchto končinách celkem populární! Takže jsme samozřejmě ocenily českou stopu v rumunské historii.
Tento den tedy zdoláno téměř 21 km a 550 výškových metrů z Viatransilvanica, ale nenechte se zmást. Reálně jsme ušly krásných 30 kiláků.

BRAŠOV - RAŠNOV
Dobré ráno z Brašova.
Majitel penzionu nám udělal skvělou snídani, dal nám spoustu rad a tipů na cestu a nechal nás si u něj schovat na pár dní auto… no a byl čas vyrazit.
Důvodem výběru této destinace je totiž Via Transilvanica ! To je takové rumunské Camino.
Naše první etapa do Rašnova začala u krásného patníku (hezčí jsem si na úvod nemohla přát), podle kterých jsme se měly nadále orientovat a sledovat oranžovo bílou značku T.
Tak batohy na záda, první razítko do knížky, nakoupit vodu a hurá na cestu!
První 2 kilometry byly naprosto za odměnu a spíš jsme se učily hledat značky, ale pak jsme zabočily rovnou na šílenou lesní cestu plnou kamení, stoupání a nepříjemného terénu.
Moje role medvědobijce se samozřejmě vyplatila hned první den, kdy jsme potkaly dvě bábušky hulákající po lese a auto ozbrojených sil. Žádného medvěda jsme ale naštěstí nepotkaly. Nejspíš s náma nechtěl přijít do křížku.
Naše první etapa byla celkem náročná, protože člověk si musí zvyknout a nemá tušení, co ho čeká. A navíc jsme měly první osudové setkání s rodinkou, která nás navedla na trasu v místech, kde bychom se určitě jinak ztratily. Nejspíš nějaká pomoc zhůry.
O 6 hodin, 19 km a téměř 900m převýšení později, jsme konečně dorazily do cíle.
Po příchodu do Rašnova rychlý kafe, vybrání nejdivnějších peněz z bankomatu, ještě bleskové vyšlápnout k hradu a zvážit nákup suvenýru v podobě dlažební kostky - protože good stuff no kitsch - a konečně na ubytko a do kauflandu pro véču a sváču na další den.
No nebudu vám lhát, drsný začátek, ale pocit absolutně k nezaplacení.
Za odměnu jsme dostaly pohodlnou postel a pořádný spánek!

RUMUNSKO
Dámy a pánové, držte si klobouky.
Tentokrát se vydáme do Rumunska!
Začátek se hned vydařil a letadlo mělo hodinu zpoždění. Naštěstí na mě v Bukurešti čekala Majda a tak jsem věděla, že se nebudu muset v půl druhé ráno nikde matlat sama.
Měly jsme krásné ubytko kousek od letiště a když jsem se konečně dospinkala, tak jsme vyrazily směr Brašov. Cestou jsme se stavily pro snídani v pekárně Luca (pokud se k tomuto skvostu někdy dostanete, neváhejte, tradiční pečivo s mozzarelou a šunkou je ta cesta!) a poté nás čekala 4hodinová cesta v kolonách.
Začaly nádherné výhledy na hory a já se rozplývala nad některými architektonickými skvosty.
Odpoledne jsme dojely do Brašova a ubytovaly jsme se v malém penzionu s moc milým majitelem.
Jelikož bylo pořád celkem brzy, šly jsme okouknout historické centrum města, které bylo hned pod kopcem. Akorát že tenhle kopec, byl naprosto šílený. Hned jsme věděly, že cesta zpátky bude výživná.
Tato část Brašova je opravdu krásná. Můžete vidět Černý kostel, krásné náměstí, jednu z nejužších ulic Evropy (bohužel zavřená) a spoustu jiných historických staveb, nebo například obří nápis “Brašov” na vrcholu Tampy.
Samozřejmě jsem tam potřebovala jít na západ slunce… a Majda šla s příslibem cesty dolů lanovkou.
A samozřejmě jsme šly i dolů pěšky.
Jsem prostě dobrej kámoš.
Ale za ty výhledy to stálo!
Za odměnu padla zmrzka a čekal nás ten supr čupr kopec k ubytku. Skoro druhá Tampa.
No a pak jsme šly konečně na kutě, protože na další dny, bylo potřeba mnoho sil!

Prachovské skály
Zakončení naší výpravy na sever bylo naprosto geniální.
Ráno jsme si zašly na snídani, pobalily a naložily vše i s Kimoušem a jelo se.
Z Dolního dvora do Lánova a rychle navštívit infocentrum. Ano, hádáte správně. Razítka a vizitky jsme nemohly vynechat!
No a další cíl byl naprosto jasný - Prachovské skály. Život by byl však moc jednoduchý a předvídatelný, kdyby šlo vše podle plánu.. a tak jsem pro jistotu špatně odbočila. Odměnou nám bylo krásné slunečnicové pole!
I s malou odbočkou jsme bez problému dorazili do cíle a vyrazili na poslední pěší výpravu.
Jako takhle.. o Prachovských skalách nemůžu říct půl křivýho slova. Je to opravdu nádherný kus přírody! Ale měla bych pár nedostatků ohledně lidské geniality v rámci uzavřeného areálu.
Je sice moc hezký, že nechceme mít všude psí exkrementy a tak je jasně dáno, že se pejsci nesmí v areálu venčit… dokonce i ten nadšený výraz paní na pokladně když vám podá ten supr papírovej sáček, by se dal přejít… ale to, že v celým areálu nenarazíte na jediný odpadkový koš… to lehce znepříjemňuje celý zážitek.
No co už… my jsme si to i tak užili, ale já měla chvilku takový nervy, že jsem nakonec téměř přelezla plot, abych dosáhla na jedinou popelnici, kterou jsme po x kilometrech zahlídly…
Každopádně jsme v pořádku dorazili dom, po cestě jsme se stavili ještě v Kolíně na pozdní oběd v Aň bistru (10/10) a s Takyvendy jsme zakončily společnou dovču koncertem Voxela a návštěvou víru našeho velkoměsta.
Tak třeba zas někdy!
Čaaaaau!

Krkonoše - Sněžka
Budíček! Když po 30 minutách spánku začaly vyzvánět oba telefony v 1:00, vůbec se mi vstát nechtělo, ale v tomhle jsem musela být ta rozhodnější. Takyvendy nechápala, že lítám hned po pokoji jako blázen a jen se ozvalo “Opravdu tam chceš jít?”.. no samozřejmě, že teď ne, ale ode mě p***o rozhodné “ANO!”
Dokonce i Akim na nás koukal, jako že jsme se zbláznili.
Po čtvrt na 2 jsme vyráželi z Dolního Dvora a po podrobné konzultaci s AI jsme vybrali cestu z Úpy. Ve čtvrt na 3 jsme tedy vyráželi od auta.
První 2 kilometry byly absolutně za odměnu a dost jsme se s Takyvendy nasmály. Postupně se ale terén zhoršoval a naděje na hezký východ slunce nás opouštěla. Jako takhle. Na vrcholu Sněžky jsme byli už před půl 5 (a ne, nebyli jsme ani zdaleka první.. crazy!), ale výhledy nikde. Kromě krásných 5 stupňů byl taky brutální vítr a mlha jako blázen.
A tak jsme zdolaly nás nejvyšší vrchol, přežily svůj první výstup na toto místo a velice rychle naznaly, že měníme plán a žádný brouzdání se po hřebenu nebude.
Po půl hodině utrpení jsme se otočily na podpatku a čekala nás stejná cesta dolů k autu.
Naštěstí nám stále zbývalo dost elánu a v posledních pár metrech jsme si zvládly ještě zpívat Okoř.
A tak jsme po 6 hodinách dorazili zase zpátky do Dolního Dvora, kde to celé začalo.
Rychlá sprcha, snídaně (nebudu mluvit o tom, že jsem měla batoh narvaný jídlem, protože návrat byl plánovaný v mnohem pozdějších hodinách) a spánek až do odpoledne!
Za odměnu jsme si navečer zajely do Pece pod Sněžkou, kde mají krásné wellness a samozřejmě infocentrum plné magnetek a turistických vizitek!
Celé jsme to zakončily výbornou italskou véčou!
Tento den nám tedy jen potvrdil, že zážitek nemusí být vždy zcela pozitivní.. stačí když je dost silný!

Krkonoše - Luisino údolí
Pěkné dobré ráno a tradá venčit Kimouše! Takyvendy využila čas navíc ke spánku a já s Kimem jsme šli prozkoumat sjezdovku vedle ubytka. Možná by byla vhodná jiná obuv než pantofle a spací ponožky, ale výhledy parádní!
Následovala dvouchodová snídaně (jinak to snad ani nejde) a vyrazili jsme na plánovanou lehkou prochajdu.
Akorát že vůbec.
Z odpočinkového dne nějak sešlo a my jsme hned na začátku vycházeli další (o dost větší) sjezdovku. Výhledy tím pádem ještě lepší, ale cesta do kopce pokračovala.
Od Liberecké boudy jsme došli až k Hříběcí boudě a pak kousek zpátky a básničkovým údolím zas dál.
No jednoduše procházka krásná, ale nakonec to bylo 14 km a převýšením asi 600m, což jsme rozhodně v plánu neměli.
Po cestě jsme opět potkali klikoroha, ovce a moc hezké vodní mlýny. Dokonce jsme narazili i na housenku bourovce dubového a strom s dutinou od datla.
Na konci jsme si dali protahovačku s výhledem a potkali jsme i Krakonoše.
Když jsme se vrátili uťapkaní zpět, přišel čas na véču (u mě vyhrála svíčková) a pak rychle do hajan.
Usnout se mi sice před půlnocí téměř nepodařilo, ale budík zvoní v 1:00, takže honem spát!